Motolice versus střed ucha: kde se bere závrať

Jak vypadá příprava, která se vyplat

Pátým důvodem byla prestiž a moc. Hrad na kopci byl viditelný z širokého okolí a dával najevo, kdo v kraji vládne. Zároveň sloužil jako správní středisko, sídlo úředníka a místo pro vybírání cel a dávek. Pokud chcete hodnotit, proč konkrétní hrad stojí tam, kde stojí, projděte si čtyři otázky: odkud je vidět, odkud se dá přijít, kde je voda a kudy vede cesta. Odpovědi vám řeknou víc než jakákoli legenda o zakopaném pokladu.

Před usednutím na kolotoč nejíte těžká jídla. Plný žaludek při rotačním pohybu výrazně zvyšuje riziko nevolnosti. Stejně tak nepijte alkohol ani silnou kávu. Pokud máte sklony k motání hlavy, pomůže krátká příprava: několik minut před jízdou se dívejte na vzdálený bod a pomalu s ním pohybujte hlavou ze strany na stranu. Tím se rovnovážný systém částečně „nakalibruje".

Další možností je krájet cibuli pod tekoucí vodou. Voda plyny částečně rozpustí dřív, než se dostanou k očím. Není to ale pohodlné a hrozí, že vám cibule podklouzne. Bezpečnější varianta je ponořit nůž i cibuli do studené vody a krájet na prkénku, které máte celé mokré. Účinně pomáhají také brýle nebo potápěčské masky, které vytvoří bariéru mezi očima a vzduchem. Není to estetické, ale funguje to spolehlivě.

Třetí věc se týká prostředí a vztahu. Lechtání mezi blízkými lidmi bývá hravé, protože existuje důvěra a sdílený humor. U cizích lidí nebo ve formální situaci stejný podnět vyvolá spíš podráždění. Pokud chcete lechtání použít jako hru s dítětem, dospělým partnerem nebo kamarádem, nejdřív se ujistěte, že o takovou hru stojí. Někdo má lechtání rád, jiný ho nesnáší. Respekt k odmítnutí není kaz hry, ale podmínka, aby zůstala příjemná.

Co dělat přímo u prkénka Pracujte rychle a s co nejmenším počtem řezů. Cibuli nejdřív oloupejte, pak ji podélně rozřízněte na polovinu a teprve potom krájejte na plátky či kostičky. Čím víc řezů, tím víc uvolněné šťávy. Snažte se dýchat ústy a hlavu držet dál od prkénka, protože výpary stoupají vzhůru. Pomůže také větrák nebo otevřené okno, které proud vzduchu odvede od obličeje. Někomu stačí postavit vedle prkénka misku s vodou, do které se dráždivé látky částečně zachytí.

Kde je hranice mezi hrou a obranou Druhým faktorem je míra kontroly. Lechtání je přijatelné, dokud má lechtaný pocit, že může hru kdykoli zastavit. Jakmile je znehybněn, držen nebo mu někdo nedovolí odejít, tělo přepne do obranného režimu. Typická chyba je pokračovat i po slovech „dost" nebo po stažení nohou. Další chybou je lechtat na citlivých místech, jako jsou žebra, podpaží nebo chodidla, bez předchozího souhlasu. Bezpečnější je začít na méně citlivých místech, třeba na předloktí nebo zádech, a teprve podle reakce přidávat.

Lechtání vyvolává smích, ale zároveň nutí tělo k obranným reakcím. Není to rozpor. Mozek zpracovává lechtání ve dvou rovinách: jako nečekaný dotyk kůže a jako společenskou hru. Když se obě roviny spojí, smějeme se. Když převáží nejistota, začneme se kroutit, odstrkovat ruku nebo se lechtání bránit. Rozdíl mezi příjemným a nepříjemným lechtáním určuje kontext, důvěra a to, zda máme možnost úniku.

Prvním důvodem byla obrana. Hrad na kopci měl přirozený svah, který útočníkům ztěžoval postup. Pěší voják s těžkou zbrojí se do kopce vyčerpal, jezdec na koni ztratil rychlost a obléhací stroje se daly těžko dopravit nahoru. Zároveň stačilo opevnit jen přístupové cesty a hradby nemusely obepínat celý obvod. Při stavbě se proto vybíral kopec s alespoň jednou strmou stranou, ideálně skalnatou, kde se dalo opřít zdivo přímo do podloží. Typickou chybou je představa, že stačil jakýkoli kopec — bez vodního zdroje a přístupové cesty byl i sebelepší vrchol k ničemu.

Pátá věc je fyziologie. Lechtání aktivuje části mozku spojené s dotykem a emocemi, ale také mozeček, který pomáhá předpovídat pohyb. Proto je vlastní lechtání neúčinné. Zároveň platí, že lechtání není totéž co smích z vtipu. Je to reflex, který může být příjemný i nepříjemný podle toho, kdo a jak ho provádí. Když na to myslíte předem, snadno poznáte, kdy je lechtání zábava a kdy už je to nepříjemný zásah do osobního prostoru.

Výhled, voda a cesta jako trojice rozhodnutí Druhým důvodem byl výhled. Z věže nebo z hradby na kopci měla posádka přehled o údolí, o cestách a o pohybu cizích vojsk na mnoho kilometrů daleko. Včasné varování znamenalo čas zavřít brány, ukrýt lidi a dobytek a připravit obranu. Stavitelé proto často volili kopec u soutěsky nebo u brodu, kde se dala kontrolovat obchodní cesta. Na co si dát pozor: výhled nesmí být jen na jednu stranu, jinak nepřítel přijde odjinud.