Co si vzít na krkonošskou túru s dětmi, aby den skončil úsměvem?
Na konci výletu si udělejte krátkou inventuru. Co jste vůbec nevyndali? Co jste si půjčili od někoho jiného? Co jste si mohli odpustit? Příště začněte balit podle tohoto seznamu, ne podle pocitu. Lehký batoh znamená delší cestu, méně bolesti a více radosti z hor. A to je celý trik.
Na co si dát pozor: alkohol a kofein. Malé pivo nebo silná káva před výstupem zvyšují dehydrataci a zrychlený tep. Energetické nápoje s kofeinem maskují únavu, ale tělo pak narazí na zeď bez varování. Stejně tak se nevyplácí jíst těžká mastná jídla těsně před cestou. Trávicí systém v horách pracuje pomaleji a těžké jídlo vás zpomalí.
Poslední věc, kterou většina lidí podcení: plánování přestávek. Nezastavujte se jen tehdy, když už nemůžete. Krátká přestávka po padesáti minutách chůze, během níž dáte pár doušků a kousek jídla, udrží tempo stabilní. Dlouhé pauzy na vrcholu vás prochladí a ztuhnou svaly. Raději si sedněte na deset minut, snězte půlku svačiny a pokračujte. Tělo se tak nezastaví úplně a po přestávce se snadněji rozjede.
Vyrážíte na hory bez jídla, protože „vždyť to není daleko"? To je nejčastější chyba, která rozhoduje o tom, jestli výšlap skončí v pohodě, nebo v totálním vyčerpání. Tělo v horách spotřebovává energii jinak než v údolí — chlad, převýšení a delší trvání zátěže zvyšují nároky na přísun kalorií i tekutin. Pokud si myslíte, že si vystačíte s jedním rohlíkem a čokoládou, pravděpodobně narazíte.
Při sestupu pracují stehenní svaly takzvaně excentricky — prodlužují se pod zátěží a brzdí pohyb. Právě proto bolí druhý den víc než výstup. Pokud sestupujete s rovnými zády a nohy jen „padají", brzdí kloubní struktury místo svalů. Vědomé zpomalení a kontrola každého došlapu přenese zátěž do svalů, které jsou na ni stavěné.
Rezervní jídlo a voda nejsou pro pohodlí, ale pro případ, že se výstup protáhne kvůli počasí, zabloudění nebo zranění. Balte ho tak, aby vydrželo i v mrazu — nechte ho v horní části batohu, ne u těla, kde se zpotí a promočí. Trvanlivé potraviny volte takové, které nepotřebují vaření ani chlazení. Pokud si nejste jistí, co vydrží, vyzkoušejte to doma předem. Mnoho lidí zjistí, že rozmrazená tyčinka nebo rozmočený chléb jsou k ničemu.
Nejčastější chyba je brát si věci pro případ nouze, kterou si sami vyrobíte přemýšlením. Další chybou je těžký batoh, který nemá dobře nastavené popruhy. I lehký náklad bolí, pokud sedí špatně. Před odchodem si batoh nasaďte, utáhněte bederní pás a zkuste s ním ujít pár kroků. Pokud něco tlačí, přendejte nebo vyhoďte. Prázdný batoh není o tom mít méně věcí, ale o tom mít jen to, co skutečně použijete.
Voda nestačí, sůl rozhoduje Pitný režim je druhá nejčastější chyba. Lidé pijí málo, protože se bojí, že budou muset často zastavovat, nebo naopak pijí příliš a vyplavují minerály. V horách se potíte i v chladu, jen si to méně uvědomujete. Pijte pravidelně malé doušky, ne až ve chvíli, kdy cítíte žízeň — ta přichází pozdě. Do druhé poloviny trasy přidejte do vody rozpustnou sůl nebo elektrolytový nápoj. Čistá voda bez minerálů při silném pocení vede k bolestem hlavy, svalovým křečím a nevolnosti. To není slabost, to je chemie.
Zimní trasa by měla být kratší, než byste šli v létě. Počítejte s tím, že den je krátký – světlo máte zhruba od osmi do čtyř hodin. Naplánujte návrat nejpozději za soumraku a mějte v záloze čelovku. Délku trasy zkraťte o třetinu až polovinu. Převýšení nad 500 metrů na jeden den už vyžaduje zkušenosti a odpovídající vybavení.
Základem je jídlo rozdělit na dvě části: průběžné doplňování během chůze a rezervu pro případ zdržení. Během výstupu jezte menší porce každou hodinu až hodinu a půl. Tělo tak dostává energii plynule a nemá tendenci se přejídat v jednu chvíli, což vede k těžkému žaludku a zpomalení. Osvědčené jsou sacharidy kombinované s trochou bílkovin a tuku — celozrnný chléb se sýrem, ovesné tyčinky bez polevy, sušené maso nebo ořechy. Sladké tyčinky s vysokým obsahem cukru dodají rychlý cukr, ale po dvaceti minutách přijdou mdloby. Proto je střídejte s něčím pomaleji stravitelným.
Značka sama o sobě nestačí. Rozhoduje její umístění a to, co je na ní navíc. Šipka na pásu ukazuje směr, kterým se máte vydat, ale není samozřejmostí na každé značce. Některé značky mají na bílém podkladu ještě číslo trasy nebo zkratku cíle. Právě číslo je klíčové v místech, kde se kříží více tras stejné barvy. Pokud číslo ignorujete, můžete jít po správné barvě, ale po špatné trase. To je nejčastější chyba začátečníků: sledují barvu a číslo přehlédnou.