Lezení na umělé stěně: vybavení versus technika
Poslední a nejčastěji opomíjenou položkou je vzduch. Rošty, štěrbiny a kanálky pro primární i sekundární vzduch bývají plné prachu, pavučin a drobného popela. Ucpaný přívod vzduchu znamená, že kamna nedostanou kyslík, plamen je líný a sklo se okamžitě znovu zanese. Projděte všechny otvory štětcem nebo vysavačem, u některých typů je potřeba povolit kryt. Zkontrolujte také páku regulace — musí chodit plynule, ne ztuha. Pokud jde ztuha, bývá to usazený prach nebo rez v mechanismu.
První návštěva umělé stěny obvykle skončí jedním ze dvou způsobů: buď člověka chytne, nebo ho odradí puchýře a ztuhlé předloktí. Rozdíl mezi těmito variantami nebývá v kondici, ale v tom, jak člověk začne. Většina začátečníků totiž nejdřív řeší vybavení a teprve později zjistí, že horší problém je lezení silou a příliš rychlý start.
Které potraviny jsou rizikové a pro
Výška, kterou všichni podceňuj
Dřevo nikdy neskládejte přímo na zem. Vlhne z půdy a začne plesnivět. Podložte ho paletou, trámy nebo kameny, minimálně deset centimetrů nad terénem. Spodní vrstva má být nejhrubší a nejméně kvalitní – stejně bude nejvíc vystavená vlhkosti. Hromada by neměla být vyšší než jeden a půl metru, aby se nepřevrátila a aby spodní vrstvy nebyly utlačené. Čím výše je dřevo složené, tím hůř se s ním manipuluje a tím víc vlhkosti se drží uvnitř.
Odrazení přichází nejčastěji z toho, že člověk zůstane viset na jedné cestě a zkouší ji desetkrát. Mnohem lepší je vystřídat pět různých lehkých cest a mezi nimi odpočívat. Když se nedaří, není to slabostí, ale informací, že cesta je nad aktuální úrovní. Druhá častá chyba je napnuté lano a přílišné přitahování ke stěně; lano má být mírně prověšené, jinak brzdí pohyb a nutí do nepřirozené pozice.
Kdy houbu měnit a kdy ji nechat b�
Na konci sezení si projděte, co bolelo. Puchýře znamenají špatnou velikost bot, tuhá předloktí příliš mnoho pokusů bez pauzy, bolavá ramena lezení silou. Další návštěva má být klidnější a kratší, ne delší. Umělá stěna není soutěž, ale místo, kde se dá opakovaně zkoušet jeden pohyb, dokud se nezautomatizuje. Kdo vydrží tři až čtyři návštěvy v tomto režimu, obvykle už řeší, kdy jít znovu, místo jestli vůbec.
Co si skutečně vzít: pohodlné oblečení, které se neplete pod úvazek, a tenké ponožky nebo žádné. Lezecké boty se na stěně půjčují a mají být těsné, ale ne bolestivé – prsty se v nich nesmí kroutit, špička má být spíš plochá. Úvazek patří na tělo, ne na boky, a přezka se po každém zatažení zkontroluje tahem. Do sáčku s magneziem stačí prášek, tekutá varianta se na stěně rychle vsákne do ruky a klouže. Lahev s vodou a něco malého k jídlu vyřeší únavu lépe než další pokus.
Jak vypadá první hodina, aby neskončila u zdi Začněte na nejlehčích cestách, i když vypadají dětinsky. Cílem není vylézt těžší cestu, ale naučit se stát na špičkách a používat nohy jako hlavní pohon. Typická chyba je chytat se rukama a šlapat po špičkách jen formálně; lepší je zpomalit, dívat se na stupy a přesunout váhu nad nohu dřív, než se chytne další chyt. Po dvou až třech cestách si dejte pauzu. Předloktí tuhne po minutě intenzivního lezení a další pokusy v tu chvíli jen učí tělo špatnému pohybu.